Na skok v Praze

„No – a tím bych uzavřel tu první část Evropy,“ říká Waldemar pomalu. „Jestlipak víš, na co já po každý cestě někam ven – ale vlastně i po cestách tady doma – na co já vzpomínám nejvíc? Na řeky!“

„Na řeky?“

„Jo. Protože řeka je živá… nechci říct zrovna bytost, ale je prostě živá. Nejenom tím, co všecko v ní plave, leze a žije, je živá už tím, že teče, že pořád někam jde, někdy pospíchá, že si nikdy nedá pokoj. Lidi taky makaj, a některý fakticky pilně, ale v pátek to zapíchnou a jedou ven. Třeba zrovna někam k řece, jako jezdíš ty. A tam si všichni dva dni pěkně odpočíváte. Řeka ne! Ta teče furt, ať je sobota, ať je neděle, svátek, řeka nezná žádný náhradní dny a žádnou dovolenou.“

Venku se pomalu probouzí jaro. Koukám na ně velikánskými okny Waldova domu. Vedou na terasu, a přes terasu do zahrady. A tam už se zvedají hlavičky prvních kvítečků, už tam raší první listejčky. A voní to tam zemí a jarním vzduchem.

Ale najednou už nevidím tak jasně. Veliká okna se zamží lehkým jarním deštíkem.

Jakpak to asi teď vypadá na Nežárce? Jezdím k ní už řadu let, znám ji zpaměti, vím, že Waldemar má pravdu: i Nežárka je přece živá. Ale v tuhle dobu asi nebude moc pěkná. Ještě v ní běží sněhová voda, ještě je hladina vysoká, voda kalná, žene si to mezi břehy a nese si na vlnách všelijaké věci, které někde cestou ukradla, protože si lidé na ni nedali dost pozor. V létě bývá nízká, vlídná, přívětivá, hovoří s námi svým konejšivým šploucháním. Teď spíš trochu hučí – a ona umí hučet hrozivě a nevlídně –, občas třískne hlučně vlnou o vlnu, občas udělá znenadání ošklivý vír a říká: Pozor, člověče, nelez do mě, ani se radši moc nepřibližuj, teď se zrovna zlobím, hrnu se vpřed, podemílám břehy – nelez tak blízko! Zrovna tady jsem si vyhrabala pod hladinou takovou jeskyňku, stoupneš tam v domnění, že je to pevný břeh, ono to pod tebou povolí, popadnu tě, člověče, a budeš můj!

„Máš pravdu,“ říkám, „řeky jsou živý, mají svoje nálady, a podle těch nálad se taky dovedou tvářit. Jenom ta mrňavá Nežárka, člověče, kolik má výrazů, jak se umí všelijak měnit, jak tě hejčká, kolíbá, uspává, nebo jak se mračí, hučí a vyhrožuje, jak je smutná a nostalgická na podzim. A dovede dokonce i předstírat – jako lidi.“

„No vidíš. A teď uvaž, že lidi po řekách odedávna jezděj, že řeka bejvala komunikace pro cestování, pro stěhování nákladů, pro obchodování …a taky pro výboje, pro nájezdy… Dneska navíc lidi na řekách sportujou. V řece se můžeš koupat, můžeš v ní plavat, můžeš tam pádlovat, veslovat, nebo se necháš jen tak unášet proudem…“

„Můžeš v ní taky umřít.“

„Taky. Můžeš prostě leccos. O nás se říká, že jsme suchozemci. Nemáme moře, dobře! Ale jako suchozemci jsme dokázali už i to, že jsme obepluli po vodě celej svět! Já jsem například dostal lístek od Konkolskýho z Austrálie. Tak jakýpak suchozemci? Mě osobně voda vždycky přitahovala. Nejdřív řeky, že jo. Pak jsem uviděl moře – a nebylo to jenom jedno moře – je to krásný, ale řeka je taky strašně krásná. Není pravda, že kdo poznal moře, kouká se na řeku spatra. Ne! Je to zase jiná voda. Ta zeměkoule vlastně patří vodě.“

„Dvě třetiny, kamaráde, to je dost. Voda nám skutečně slouží k tomu všemu, o čem jsi mluvil, a to jsi ještě zapomněl, na rybaření.“

„Já jsem přece říkal sportování.“

„Jo, ale já pořád nepočítám rybařinu mezi sporty, protože sezení na zadku je prapodivnej sportovní výkon. Já myslím rybařinu jako obživu, kterou nám dává voda. Dnes už to platí jenom na moři, ale dřív se lidi živili i rybama z řek.“

„Dokud tam ještě byly,“ zdůrazňuje Walda. „Teď už nám jako památka na ryby v řekách zbyli jenom rybáři. Takže ty jsi vlastně památkovej objekt.“

„Chráněnej!“ upozorňuju. „A to já nemám to pravý rybářský srdce, jako třeba Malej Ivan. Ale ten prut tě prostě u tý řeky udrží. Posedíš si tam, tiše se koukáš a máš možnost zažít takový ty… ty intimní chvilky řeky, víš?“

„Ty zase míříš k nějakejm nepravostem!“ napomíná mě Walda hlasem Vlasty Buriana a zašermuje prstem ve vzduchu.

„Ale ne, brácho, já myslím ty chvíle, kdy třeba plave při břehu ondatra, kdy si tloušť vyskočí po mouše, kdy se přijde napít káně, nebo i srnka se tam zatoulá, nebo když si položíš těsto vedle sebe do trávy, přijdou dvě myši a poperou se o ně, takže nemá žádná nic. Rybičky si hrajou u břehu pod tvejma nohama, v tůni se třpytí slunce, nebo se tam odrážejí oblaka – to je ti tam tak dobře! A když už jsi mluvil o nepravostech, taky se ti stane, že se na druhým břehu objeví dívenka, nevidí tě za tím křovím, čili nikde nikdo, a tak prostě sundá všecko, co má na sobě a hupne do tý řeky. Víš, co je na tom nejkrásnější?“

„Vím, vím!“ mává Walda rukou a předstírá komické pohoršení. „Ani se v tom radši moc nepatlej!“

„Nevíš! Nejkrásnější je na tom ten pocit absolutní svobody, kterej z tý dívenky přímo vyzařuje. Ta blaženost, že je na chviličku na světě docela sama.“

„Myslíš, že je to nejkrásnější, bejt sám?“

„Ale ne, nikdo z nás by nechtěl zůstat na světě úplně sám. Všichni potřebujeme ostatní lidi, nejenom proto, aby nám ušili boty nebo vyrobili něco, co sami vyrobit neumíme, ale především proto, že odedávna žijeme ve smečkách. Člověk je tvor společenský. Ale právě proto je tak krásný, když jsi na malou chvilku v krásným koutě světa docela sám. Jenom ty a řeka.“

„U nás je to asi už dost vzácný,“ zamyslí se Waldemar, „ale já jsem ve světě poznal řeky, kde není žádnej div, když jsi na břehu docela sám. Čím jsme začínali, Finskem, že jo? O finskejch řekách toho ani moc nevím, tam jsou hlavně jezera a moře, už ani nerozeznáš, co je co. Finsko je vůbec víc voda než země, ale to jsem už říkal. Rumunsko… tam jsem vlastně řeku ani neviděl, ale já jsem tam byl moc krátce. V NDR už to bylo jiný. Spréva, že ano? A potom Labe. Já znám Labe celý, nejenom tu naši část, ale i celej tok z Děčína až do Hamburku. No a Sovětský svaz? Moskva… teda řeka Moskva, řeka Ural, Něva a pak ta řeka s tou ohromnou štikou… už nevím, jak se jmenovala. Ale vím, že byla krásná, a to je to hlavní!“

Telefon. Waldemar zvedne sluchátko a s někým mluví. Dívám se na něj, na jeho vlasy, v nichž se v tom jarním světle, přicházejícím zvenku, začíná třpytit stříbro. Jaro? Najednou na mě v tom jarním dnu padá trochu melancholie, trochu smutku nad mládím, které nám už uteklo, na které jenom vzpomínáme – jako na ty cesty po světě. Jenomže cesta do světa se dá kdykoli zopakovat – mládí už nikdy.

Kolik jsme spolu zažili příhod, nádherných historek, kterým se dodnes chechtáme, ale které už vlastně odnesl čas. Jednou v hotelu Evropa, kam jsme chodívali na pivo, šel Walda v čase oběda obsluhovat nahoru do restaurace. Číšníci nás znali, i uzavřeli jsme sázku. Nejdřív se moc nedělo, lidi si ho snad ani nevšimli nebo co, ale pak jeden pán platil a povídá důvěrně vrchnímu: „To je Matuška, co? Ten chudák dopad!“ Vrchní nahrával, říkal: „To víte,“ krčil rameny, a pán se najednou ďábelsky zašklebil a dodal: „Já náhodou vím, jak to je. Von to za něho všecko nazpíval Chladil, a Matuška jen tak votvíral hubu. To se tak dělá. A teď to holt prasklo!“

A nebo… Ale je po vzpomínání. Walda domluvil a obrací se ke mně.

„Kde jsme to přestali?“

„Spíš říkej, kde začneme. Čeká nás druhá část.“

„Ano,“ říká Walda zamyšleně a odmlčí se. „Tak teď se vydáme na druhou stranu Evropy. Taky jsou tam řeky, ale ne ty opuštěný. Tam spíš ryby ubejvaj a lidi přibejvaj. Ve Francii Seina, v Anglii Temže, ale pak je tam ještě jedna moc veliká voda, která se jmenuje Atlantik. Potkal jsem se s ním ve Francii, teda nejdřív na jihu se Středozemním mořem, ale potom v Bretani přímo s Atlantikem. Potkal jsem se s ním taky v Anglii a taky v Portugalsku. Inferno! Moc zajímavý místo, o tom budu povídat. A taky o tom mysu, kde jsem byl a odkud kdysi vyjížděli slavný portugalský mořeplavci objevovat nový světy. Ale necháme si to až napříště, jo?“

S pomocí Olinky a jejího chytrého zápisníku zjistíme, kdy se zase sejdeme, a za chvíli už pochoduju mezi zahrádkami k autobusu. Deštík se už přehnal, ze záhonků na mě přes ploty pokukuje jaro a ukazuje si droboučkými prstíky pupenů. V čerstvé trávě svítí roztroušené perličky dešťových kapek.

Ale mně hučí v hlavě všechny řeky tohoto světa dohromady, ty pokorné a tiché, i ty bouřlivé a vzteklé. Řeky, v nichž už žádné ryby nežijí, a také ty, které jimi dodnes oplývají.

A pak si vzpomenu na Otu Pavla, na jeho nezapomenutelnou knížku o tom, jak potkal ryby, na jeho krásnou myšlenku o rybařině: člověk jde za rybami celé kilometry, pije vodu ze studánek, je na hodiny, nebo třeba i na dny osvobozený od televize, novin, rádia, internetu v Totemu, od civilizace. Neboť i od nich si musíme občas odpočinout.

Jak se to tam říká přesně?

„Snad jsem v podvědomí toužil ještě jedinkrát políbit řeku na rty a chytat stříbrné ryby…“

Vida, to je ten pravý citát pro tuhle kapitolku. Ale motto se píše na začátek – a já vlastně končím. Tak až někdy jindy. Váš Ivan Foustka a Walda Matuška.

Mlhy Avalonu (1/2)

2.3.2012, 14:05  –  Nova Cinema

Film, USA/ČR/N (2001), 87 min.

Stereo

Režie: U. Edel

Hrají: A. Houstonová, J. Marguliesová, C. Goodallová, E. Atterton, M. Vartan, M. Byrne

Příběh USA/ČR/N (2001). Příběh o králi Artušovi a ženách, které měly jeho osud ve svých rukou. Vášeň, mystika, dobrodružství v první části nového zpracování slavné legendy v koprodukci USA-ČR-Německo. (87 min)

Mlhy Avalonu    2 – 2     ihned v 16.00